Phaerentz played a vase at UMPRUM Museum. See more at Carpe Diem - an exhibition by Alžběta Bačíková & Martina Smutná at Fait Gallery in Brno (until 13th March).
Says the poster: Returning to the recent past is not unusual in the practise of contemporary
art. The effort to cover the period immediately preceding their own lived
experience has become an observed symptom of the art work of the generation
that knows the reality of the normalisation era only indirectly, but grew up
surrounded by its artifacts. The fragments of the past in everyday life miss
their original context, are irritating by their nonconformity and therefore
they provoke to a new interpretation.
The ceramics by Olga Hudečková was largely created at this time - in the
70s and 80s of the last century - and its relative availability in the stores
of Dílo has made it a common decoration of households built in the times of
real socialism. That is where our experience with her objects begins - by
looking at the shelves in the living room. When visiting a gallery you can
leave and forget, but the motionless presence of a strange object in the family
household will gradually become a part of personal history.
Therefore, we went beyond the lines of our own past, but the generational
gap was still kept in front of us. First, we regarded Hudečková‘s vases and
candlesticks awkwardly, with a light touch of antipathy to the demonstration of
a specific period taste. In order not to slip to quick resolutions, we firstly
tried to understand the work in an historical context. The absence of any
critical discourse from its time (there are available only a handful of
non-critical articles in journals about applied arts and housing about the
author) led us to search for a more current art history reference of her work.
In the collected works about applied art the author’s name is not mentioned
among the important authors of her time. In the collections of The Museum of
Decorative Arts in Prague Hudečková is not represented, in the deposit of the
Moravian Gallery in Brno only one vase, donated in 1984 by the Ministry of
Culture of Czechoslovakia, rests. In the archive of Czech Television, you can
find a few TV clips, but they are rather personal lyrical portraits, in which
she always appears alongside her husband, the sculptor Miroslav. The main topic
is always the tragic fate of the creative couple - a painful loss of both
children. The materials we found spoke about the author's life, but not about
her work. There is currently no clear institutional establishment approved
opinion on Hudečková’s work. Maybe it's too soon, maybe she will forever be
lost in the junkyard of the history of Czech normalization art. Because of the
author being completely forgotten by history she is in our eyes a subject to
which we relate much more personally. We visited the artist in her studio. In
the interview, she avoids any judgements of her vases other than through
the 'timeless' aesthetic criteria. Neither is our request for a time
indentification of each ceramic object fullfilled. They are all very similar to
each other and Hudečková‘s memory fails to recall. In her studio, they are all
together and therefore they together become a metaphor for a type of timeless
zone that surrounds Hudečková - a metaphor for the grey zone for art works that
are beyond any interpretation.
With our learned need to have a distanced look at our own work and its
context, we face a completely different approach. The author's resistance
literally "moves us out of our concept". Instead of abstract
evaluation we rather try to reconstruct Hudečková‘s world from the
inside.
Martina Smutná starts to study formal components of Hudečková’s ceramic
objects. She tries to find the roots of the morphology vases. She examines the
the folds, that make folded flags from the objects, she explores the erotic (or
a lyric?) crinkles and multiple layered plates. Martina's main interest is a
vase from the 70s, that she always observed in her family household, just being
on view, without ever been used. She tries to copy her in ceramics several
times. Sitting behind the potter's wheel, where she competes with Hudečková in
an uneven contest in which she fights not only with clay, but also with the
perfection of the original. The heat of a ceramic kilns is swapped by the
warmth of dissolved wax and the fear of failure becomes replaced by
playfulness.
Meanwhile I take the original of the vase from Hudečková into Prague's
Museum of Decorative Arts, where they are about to finish the preparation for
reconstruction of the historic building. A permanent exhibition of decorative
art is already closed and the last show ends in a few days. The offices of the
museum staff are emptied and collections are packed into boxes. The archives
lie neatly packed in wooden boxes and wait to be moved. After many years of
residence inside the museum the collections are moved. In the musem a
turntablist Petr Ferenc puts the vase on a gramophone. It rotates in a circular
motion, that, once in a ceramics workshop, allowed its creation. Gramophone
records with recordings of Smetana's My Country from the years 1963 - 1990
serve both as a physical and musical background for the ceramic object. The
musician deconstructs a pathetic melody of Vltava River and connects it to
playing a vase itself. Instead of the nostalgic playing of records, that were
in our home, always placed on the shelves of living room furniture, emerges
edgy sound journeying across their circular tracks. Everyone needs to get out
of their interpretative comfort zone sometimes, even the authors of what is in
fact a slanted exhibition.
Alžběta Bačíková
On behalf of the authors
Píše se na plakátě: Návraty do nedávné minulosti nejsou v současné umělecké praxi ničím
neobvyklým. Snaha uchopit dobu těsně předcházející vlastní žité zkušenosti se
stala pozorovaným příznakem tvorby generace, která zná reálie života
normalizační éry už pouze zprostředkovaně, vyrůstala však obklopena jejími
artefakty. Fragmenty minulosti v každodenním životě postrádají původní
kontext, dráždí svou nezařaditelností a vyzývají tak k nové
interpretaci.
Keramika Olgy Hudečkové vznikala z velké části v této době -
v 70. a 80. letech minulého století - a její relativní
dostupnost v prodejnách Díla z ní učinila běžnou součást vybavení
domovů budovaných v časech reálného socialismu. Zde začíná i naše
zkušenost s autorčinými objekty - pohledem na police domácí obývákové
stěny. Z návštěvy galerie se dá odejít a zapomenout, ale nehybná
přítomnost podivného objektu v rodné domácnosti se postupně stane součástí
osobní historie.
Vydaly jsme se tedy za hranice vlastní minulosti, ale generační příkop se
sunul před námi. Nejprve jsme na vázy a svícny Hudečkové pohlížely
rozpačitě, s lehkou dávkou odporu vůči projevům dobového vkusu. Abychom
nesklouzly ke snadným soudům, snažily jsme se nejprve pochopit dílo
v historickém kontextu. Absence dobového kritického diskurzu
(o autorce je dostupná pouze hrstka nekritických článků v časopisech
o užitém umění a bydlení) nás vedla k hledání současnějšího
kunsthistorického posudku její práce. V souhrnných pracích o užitém
umění se mezi důležitými autory tehdejší doby její jméno neobjevuje. Ve
sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea Hudečková není zastoupena,
v depozitářích Moravské galerie v Brně spí pouze jedna váza, darovaná
v roce 1984 Ministerstvem kultury ČSSR. V archivu České televize je
k dohledání několik televizních dokumentů, jde však spíše o osobní lyrické
portréty, v nichž pokaždé vystupuje po boku svého manžela sochaře
Miroslava. Hlavní roli hraje tragický osud autorské dvojice - bolestivá
ztráta obou dětí. Nalezené materiály tak vypověděly cosi o životě autorky,
nikoliv už o její tvorbě.
V současnosti neexistuje žádný jasný institucionálně posvěcený názor
na tvorbu Hudečkové. Možná je na to příliš brzy, možná navždy zapadne na
smetišti dějin českého normalizačního umění. Její dějinná opomenutelnost
z ní v našich očích učinila subjekt, k němuž se chceme vztáhnout
daleko víc osobně. Navštěvujeme umělkyni v jejím ateliéru.
V rozhovoru se brání veškerému hodnocení svých váz jinak než skrze
„nadčasová“ estetická kritéria. Ani náš požadavek na časové zařazení
jednotlivých keramických objektů není vyslyšen. Jsou si navzájem podobné
a Hudečkové paměť selhává. V jejím ateliéru jsou všechny najednou
a stávají se dohromady metaforou jakéhosi bezčasí, jež Hudečkovou
obklopuje - metaforou šedé zóny tvorby mimo jakoukoliv interpretaci.
S naučenou potřebou nadhledu nad vlastní tvorbou a jejími
souvislostmi narážíme na diametrálně odlišný přístup. Autorčina rezistence nás
doslova „vyvádí z konceptu“. Místo odtažitého hodnocení se tedy pokoušíme rekonstruovat svět Hudečkové
zevnitř.
Martina Smutná se pouští do studia formálních složek jejích keramických
objektů. Jde po kořenech tvarosloví váz. Zkoumá sklady, které z objektů
vytváří zvrásněné prapory, ohledává erotické (či jen lyrické?) záhyby
a mnohočetně vrstvené pláty. Do středu Martinina zájmu se dostane váza ze 70. let, kterou
v rodinné domácnosti odjakživa pozorovala vystavenou, aniž by někdy byla
funkčně využita. Několikrát se ji pokusí kopírovat v keramice. V sedě
za hrnčířským kruhem se s Hudečkovou utkává v nerovném souboji, ve
kterém jí neklade odpor pouze hlína, ale i preciznost originálu. Žár
keramických pecí střídá teplo rozpouštěného vosku a obavy ze selhání
nahrazuje hravost.
Originál vázy od Hudečkové mezitím beru do pražského Uměleckoprůmyslového
muzea, kde právě vrcholí přípravy rekonstrukce historické budovy. Stálá
expozice užitého umění je už uzavřená a poslední výstava skončí za pár
dnů. Kanceláře pracovníků muzea jsou vyklizeny a sbírky se balí do krabic.
Archivy leží úhledně seskládány v dřevěných boxech a čekají na odvoz.
Se sbírkami se po letitém pobytu v útrobách muzea hýbe. Turntablista Petr Ferenc v interiéru muzea pokládá vázu na gramofon.
Roztáčí ji v kruhovém pohybu, který kdysi v keramické dílně umožnil
její vznik. Gramofonové desky s nahrávkami Smetanovy Mé vlasti z let
1963-1990 tu slouží jako fyzický i hudební podklad keramického objektu.
Hudebník dekonstruuje patetickou melodii Vltavy a spojuje ji s hraním
na samotnou vázu. Místo nostalgického přehrávání gramofonových desek, které
měly u nás doma vždycky své místo v policích sektorové obývákové
stěny, se dostavuje nervózní zvuková pouť napříč jejich kruhovými stopami. Vykolejit ze zajetých drážek interpretace občas potřebuje každý,
i autorky ve své podstatě tendenční výstavy.
Za autorky
Alžběta Bačíková
